KOČKY SOBĚ, z.s.

N E W

Nevěděla jsem, kam tohle napsat - asi by to mělo patřit do "dumání", ale potřebovala jsem něco extra.

Chci podumat nad postojem veterináře potažmo veterináře - myslivce.

Takže hned v úvodu - umístili jsme Olbrámka k bezva lidem. Ti si sice původně přijeli pro Hermínku, jenže tady se vzájemně zamilovali s Olbrámkem. On do nich a oni do něj. Olbi je totiž velice výjimečný kocourek. Nepopíšu, to musí každý zažít. Věděli, že si berou kocourka, kterého trápí patrně už chronická rýma. Tu měl od doby, kdy k nám byl přinesen - a k umření mu moc nechybělo, tak byl vysílený, vyhublý a nemocný. Jak dlouho se musel protloukat sám v lese nikdo krom něj neví.... Olbrámkovi se po přesunu rýma zhoršila - dalo se to předpokládat, protože stres dokáže vždycky pěknou paseku. Tak zajeli s Olbim na veterinu, tam dostal Convenii - antibitika dlouhodobě působící a za další dva týdny jeli na kontrolu. Olbimu se rýma zlepšila, ale stále setrvávala, i obdržel druhou Convenii a rovněž první dávku očkování. To mne opravdu velmi zarazilo, očkovat se má zvíře (ale i člověk!) zdravé, aby tělo vytvořilo protilátky. Jinak hrozí zhoršení daného onemocnění a také to, že si tělo žádné protilátky nevytvoří, páčto je samo rádo, že zvládá onu nemoc. Takže podle mého soudu pan doktor nejen uškodil Olbimu, ale taky zbytečně vytáhnul majitelce z kapsy peníze. Podotýkám, že samotná Convenie je poměrně drahá. Když už chtěl kasírovat,  mohl třeba vzít krev, stěry... Nepochopím, kam tak spěchal s očkováním, když spolubydlící Olbiho je tříletý očkovaný briťák Jerry a ani jeden nechodí ven, jsou to kočičk y pouze bytové.

Jenže jakoby tohle panu doktoru Müllerovi, se kterým jsem až doposud byla spokojená a neměla nikdy žádné konflikty, nestačilo, pustil si pusinku na pšacír a promlouval majitelce do duše, proč si vzala nemocnou kočku, že do ní bude jenom strkat peníze. Když ta odvětila, že jí to ale vrací láskou, odvětil, že to by zdravá dělala taky.   Ano, souhlasím, patrně dělala. Ale tímto přístupem u mne naprosto ztratil veškeré sympatie. Nesnáším veterináře, kteří ohrnují nos nad kočkami z útulku, že jsou prolezlé chorobami a vůbec. Ano, samozřejmě, že se u nás rozpínají nemoci, protože se u nás střetne velké množství koček z různých koutů a s různými nemocemi. Jenže vždycky se snažíme všechno co jde vyléčit, vždycky se snažíme jim dát maximální péči a lásku a jde-li to, najít jim bezva domovy. Protože, milí moji, kdyby nás nebylo, tak absolutní většina těchto kočiček by už nežila. Protože, milí moji, kdyby lidi nebyli tak blbí, ignorantní, skrbliví a zlí, tak by nebyly nekastrované kočičky a nepřiváděly by na svět ta kvanta koťátek bez světla - bez nároku na misku jídla, pohlazení a domov. Kdyby nebylo těchto ..... (nezlobte se, byla bych patrně vulgární), žilo by se nám lépe. Bez starostí, bez smutku, bez strachu o ta malá chlupatá tělíčka, co na nás visí očima a závisí svým životem.

Včera zemřela Lori. Byla jsem na pokraji zhroucení, tak moc to bolelo. Tolikrát jsem už odchod kočičky prožila. Tolikrát... Kolik asi sil mi zbývá, kdy mi někde něco nerupne? Dneska jsem se snažila pracovat, říkala si, že jsem fakt vadná, když se mnou takhle zacloumá odchod "jenom" kočky. Jenže pro mne to nejsou jenom kočky, jsou to moje příšerky, moji přátelé. Ano, jsem padlá na hlavu, tohle, co dělám, tento vztah ke kočkám, není z hlediska normality normální. Jenže co je normální? Mít naklizený byt, koukat na televizi a nadávat na politiku? A když náhodou příjde před můj práh kočka, odehnat ji? Jo, tohle přesně je pro většinu lidí normální. Jsem ráda, že jsem pako. Alespoň mohu dávat těm, kdo si o to neumí říct, lásku, jídlo a domov. A jsem šťastná, že na tohle nejsem sama.

Myslivec....nebo nimrod, přesné pojmenování je zbytečné. Koniček - tedy záliba -  jménem myslivost je  velmi zvláštní. Zamyslíte-li se nad tím, pak opravdovou zálibou myslivce je zabíjení. Naprosto legální zabíjení tvorů, kteří se nedokážou nijak bránit. Navíc je myslivost velmi těžce podporovaná (čti dotovaná) státem - obcemi. Proč? No, patrně proto, že myslivci pečují o volně žijící zvěř a takovou tu navíc - tedy prý přemnoženou - mohou střílet. Mají na odstřely různé kvóty. Hmmm. Takže myslivec den co den putuje do lesa, na stráně, do polí s ranci obilí, píce a jiných pochutin a krmí jednotlivé srnečky, prasátka, liškám donese kus grilovaného kuřete... A pak, když se přemnoží - mohou si zastřílet.

Co vede člověka k vraždění? Jakási brutalita vyvolaná čímkoliv. Představím si ušláplého mamánka, manžela podpantofláka, rádoby silného managera s uťápnutou dušičkou, jak strašně rád povoluje uzdu svého uťápnutí, povolí stavidla adrenalinu a střílí - vraždí. Kéž by se aspoň vždycky správně trefil.... Myslím, že si jen těžko dovedete představit, jak ohavnou a zdlouhavou smrtí odchází špatně střelený kus. Jenže po pár panácích se občas ruka zachvěje...

A když už myslivci nestačí vzrušení z lovu našich zvířat a má dost korunek, hurá do Afriky na safari. Zaplatí desítky až stovky tisíc, ale může si střelit cizokrajné zvíře a jeho trofej si následně doodkoupit a odvézt. A pak pověsit nad krb a léta po večerch zírat, brouzdat v mysli a oživovat si vzpomínku, jak to chůdě skolil, joo, lepší, jak sbírka motýlů.....

Co vede člověka ke studiu veterinární medicíny? Chtělo by se mi věřit, že touha po léčení zvířat. Určitě se pár takových najde, ale většinou ke studiu medicíny dovede člověka to, že chce být lékař, ale na humánní medicínu se nedostal, tak je dobrá veterina. Nebo vidí v této profesi dostatek peněz. Nebo chce být autorita u lidí, což veterinář zajisté před majiteli mazlíčků či stáda krav je. Resp. měl by být.

Nějak nepobírám kombinaci člověka, který chce léčit zvířata s koníčkem, kdy je vraždí. Nepíšu jen tak spatra. Vyrostla jsem v rodině veterinárního lékaře (ano, otci se líbilo, jak pan doktor jezdí v automobilu s buřinkou na hlavě), který byl i myslivcem.

Víte, pro myslivce je kočka ŠKODNÁ. Tedy zvíře, které můžete střílet kdykoliv a skoro kdekoliv - správně 200 m od hranic obce. Jak si může vetrinář utvořit správný vztah ke kočce a dobře a svědomitě ji léčit, když by ji nejraději viděl zastřelenou a konec ocásku měl coby trofej pověšený u opasku? Můj otec léčil zejména krávy a psy. Kočky nebral a nebere na vědomí.

Pes, to je něco jiného, ale musí to být lovecké plemeno či minimálně lovecky vedený pes. Bytový mazlík? Pche...

Dnes končím s dumáním, ale brzy se sem vrátím. Budu ráda, pokud napíšete své dojmy a postřehy, své zkušenosti, s veterináři. S myslivci. I s veterinárními myslivci či mysliveckými veterináři.