Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aishinka a Sazínek

 

                                

 

 

     Kočička Sazinka žila v teletníku spolu s dalšími mnoha kočičkami a kocourky. Jedna paní jim dávala jídlo, ale mnoho lidí jim jen ubližovalo. Musela se dívat, jak jí vraží vlastní děti, které „lidé“ nahnali do kouta a umlátili lopatami. Musela se naučit jak přežít, když zrovna není žádné jídlo. Jak přežít, když na ni útočí psi. Jak přežít, když všude číhá nebezpečí a smrt. Možná jako koťátko byla mazlivá, ale aby přežila, musela se začít lidí bát.

     Pak se jednoho dne objevila jedna paní, donesla jídlo, za čas přišla zase, ještě s jednou paní, zase donesly jídlo a pořád si něco povídaly. Ta první paní pak chodila často, a stejně tak často mizely jedna kočička za druhou. Vždycky je naložila do divné  boudičky s dvířky a odjela. A tak se stalo, že jednoho dne, přesně 29.3.2008 tahle paní naložila i Sazinku ještě s dalšími kočičkami – mourinkou Jitkou a bílomouratou Ádinkou  a odvezla je do malinkého domečku. Sazinka se moc bála, co se bude dít, vždyť v bříšku měla koťátka! Ale nikdo jí neubližoval, paní chodila do domečku, dávala kočičkám jídlo, čistila záchodky a pořád jim něco povídala. Sazinka ale měla stále veliký strach, co když jí paní ublíží, cokdyž jí zabije její děti? A pak, přímo na „Apríla“ přišly obě paní – Eva i Jana, chytly kočičku Ádinku, hladily ji a zase si něco povídaly. Nakonec Ádinku zase strčily do té divné budky a byla pryč. Za chvíli ale Eva přijela zase a v budce nebyla Ádinka, ale tříbarevná Bětuška. Sazinka s Jitkou se schovaly do skříňky, moc se bály, že zase někam pojedou, Eva byla dál s nimi, buď něco povídala, nebo si četla, a když přišla ke skříňce se slovy –„holky, tak jdu domů, buďte hodné“, kouká – a u Sazinky jsou malá miminka. Nemohla tomu uvěřit, že Sazinka rodí a měla velký strach, aby neměla kočička problémy, když se tolik bojí. Ale nezbývalo, než jít domů k dalším kočičkám, které na ni už dávno čekaly. Druhý den Eva přišla, kouká do skříňky, a tam plno koťátek. Ona nerodila jen Sazinka, ale i Jitka! A obě kočičky vypadaly spokojeně, koťátka pila, a tak Eva chodila do domečku, nosila papání, uklízela záchodky, časem i koťátka mohla pohladit, mezitím porodila i Bětuška a plynuly dny. Sazinka byla spokojená, i když obezřetná maminka, ale už věděla, že jí tahle paní neublíží. Ani jí, ani jejím dětičkám. A byla moc ráda, že děti žijí a nikdo je nepřišel utlouct. A jaké byly dětičky? Narodil se velký černobílý chlapeček, kterému Eva začala říkat Albertku, ten krásně rostl, papal. Pak se narodil krásný černý chlapeček se špičatým čumáčkem, celý po mamince Sazince a tak dostal jméno Sazínek. A také se narodila jedna jediná holčička, černobílá krasavice a dostala jméno Aisha. Jitka porodila jen jednoho chlapečka, mouratého Bonifácka a tři holčičky – mourinku Boženku Kleopatru a bílomourečky Esterku a Evženku. Obě maminky se o koťátka staraly dohromady. Ale když měla koťátka asi dva týdny, malý Sazínek onemocněl, špatně se mu dýchalo, byl slaboučký, nemohl se dostat k mlíčku, protože ostatní koťátka do něj narážela a odstrkovala ho. A najedou ho Eva vzala do náruče a šla k panu doktorovi. A od té doby měl Sazínek novou maminku, protože ho strčila do krabice ke kočičce Bětušce a něco si brumlala, že malá Bětulátka ho nebudou odstrkovat a bude mít dost mlíčka a že Bětulka je miloučká a hodná kočička a ne plašanka jako jeho máma Sazinka. A taky každý den Sazínek dostal injekci. Jenom maličko to píchlo – a bylo. Jenže taky ho Eva strkala na divnou mističku a pak si psala něco do sešitu. A buď měla radost, že pěkně přibírá nebo měla starosti, že skoro nic nepřibral. Ale nebyl v tom sám, protože dva dny nato Eva stejně brala do ruky sestřičku Aishinku, která taky dostávala píchaneček a taky byla vážena. Ta ale k Bětušce neputovala, byla o maličký kousínek nemocná míň a maminky Sazinka a Jituška se o ni dokázaly postarat.

Ostatní koťátka z pelíšku už dávno chodila, ale Sazínkovi ani Aishince to nešlo. To už ani jeden nedostávali píchaneček, ale Eva byla moc nespokojená, až přišla s divnou tubičkou a od té doby musí Sazínek i Aishinka denně spapat kus takové divné bílé pasty, která není nic moc dobrá, ale dá se slízat. A proč by neudělali Evě radost, když pak hodně hladí a chválí malé koťátko, jak pastičku hezky papá. Ale malá Bětulátka rostla a rostla, Sazínek začal být nespokojený, protože v bříšku měl mlíčka míň, než by chtěl. A tak dostával první dny stříkačkou mlíčko od Evy, teda, bylo to divné, protože stříkačka není měkoučká, teplá, ale teklo z ní dobré mlíčko. A tak Sazínek i Aishinka papali rádi i to trošku jiné mlíčko od Evy. A měli plná bříška, nožičky jim sílily, docela se dokázali pěkně plazit, i nadzvednout zadečky. Zvlášť Aishince to šlo docela dobře. Alespoň ona si to myslela. Stříkačku Eva vyměnila za mističku divného hustého mlíčka, prý kašičky, ale Sazínek i Aishinka se brzy naučili pít. A Eva je chválila, jak jsou šikovní, to že ostatní koťátka ještě neumí, a oni už ano. Maminka Sazinka s tetou Jitkou se brzy přestěhovaly i s Aishinkou ke krabici, kde byl Sazínek, a ta krabice byla pod gaučem. Bylo tam útulno, teplo a všechny děti přelézaly z jednoho pelíšku do druhého a pily mlíčko od té maminky, která byla nejblíž. Brzy se Sazínek s Aishinkou naučili vylézt i z pelíšku, i když je nožky pořádně neposlouchaly, ale hlavně se snažily, když přišla Eva a volala „Bětuško, dětičky, miláčkové, kdepak jste?“, to mrskali nožkami, aby už byli venku a mohli se pořádně napapat. Brzy přišlo období, kdy ostatní koťátka začala chodit na záchůdek, ale Sazínkovi s Aishinkou to dělalo velké problémy. Hlavně Sazínka nožičky ne a ne poslouchat, mrskaly se pořád na všechny strany, i jen podřepnout v záchůdku mu dělalo problémy, ale Sazínek se nevzdával a nevzdává, stejně jako jeho sestřička Aishinka. Pak je Eva zase popadla a odnesla k panu doktorovi. Ten s nimi pořád hýbal, koukal jim do očiček světýlkem, poslouchal je, pak si listoval v knížce a s Evou si povídal a povídal, ale o tom Sazínek ani Aishinka už skoro neví. Byli napapaní a strašně se jim chtělo spinkat. Naštěstí je Eva vzala  zase domů, do domečku, kde bydlí  maminka, tety a koťátka. Ale od té doby zase oba dostávají píchaneček. Je malinkatej, trošku štípe, ale Eva pořád povídá, že musí mít vitamínky a musí pořádně sílit. Sazínkovi ani Aishince to ani nemusí říkat. Oni to ví. Ví, že musí pěkně papat, že musí jíst tu divnou pastu, a ta malá injekce jim vůbec nevadí. Dál se denně snaží nožičky usměrňovat, dál se snaží dostat k záchůdku, aby nečůrali na podlaze, dál se snaží hrát si, i když je to stojí spoustu sil. Ale každý den je Eva chová a hladí, každý den je všechny mámy povzbuzují, každý den je hraní, papání, každý den vysvitne sluníčko, každý den je pěkný den. A každý den je cenný den. Sazínek ani Aishinka ještě neví, jestli se uzdraví, to bude trvat dlouho, ale ví, že každý den dostanou napapat, dostanou pohlazení, dostanou ochranu a dostanou lásku. A všechny tři mámy ví, že okolo není žádný krutý člověk, který by jim a jejich dětem ublížil. Není, protože jsou chráněni a milováni. A obě paní Eva i Jana si moc přejí, aby všechny tyhle maminky i jejich dětičky měly nové a krásné domovy, kde budou mít to, co v domečku.

Aishinka se Sazínkem se zapsali nesmazatelně do srdcí celé mojí rodiny. Poslední týdny žili s námi v bytě, převážně se o ně staraly moje dospělé děti. Krmily je, nechaly jako miminka odříhnout, dávaly na záchod, hrály si s nimi a chovaly je.  Jenže přes všechny snahy a všechna ujišťování, že i s takovým postižením lze žít, už ani jeden s námi není. Tak, jako odumíraly nervy ve svalech, začaly odumírat i v hrtanu, poslední noc Sazínek nemohl ani příst, to se začal dusit. Nezbylo, než mu pomoci na druhý břeh lehce a bez bolesti. Stejně tak odešla i Aishinka. Dali nám mnoho lásky, byli úžasní, bojovali ze všech svých malých sil. Pochovala jsem je před okny domečku, aby zbylý čas, co tam kočičky budou, byli poblíž své mámy a svých nejbližších. Ještě teď brečím, bylo to všechno moc a moc smutné. Teď už skoro dva měsíce bojuje Medardek. Je postižený méně, ale také se u něj tato nemoc nebo co to je objevila až při lehké viroze v jeho 2,5 měsících. Když chodí pomalu, udrží se na nohou, když spěchá nebo je unavený, táhne zadeček za sebou. Čeká ho přestěhování k nám domů a odloučení od jeho starostlivé maminky Bětušky. Jenže není na výběr, kočiček je doma moc, prostoru málo, domeček musím opustit, bude to pro něj určitě velmi zátěžové, ale pokusím se mu co nejvíc pomoct. Nechci už letos kopat další hrobeček.... Eva 

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář